Zásadním komponentem Ptáčkových obrazů a kreseb je snaha o vnitřní dynamičnost, jež by adekvátně vyjadřovala podstatu dějů v přírodě v neustálém pohybu, jenž ovšem nesměřuje simplistně a přímočaře vpřed, ale někdy se zatáčí na místě či dokonce navrací nazpátek, v spřádání nových a nepředvídatelných drah. Druhým charakteristickým rysem malování Jiřího Ptáčka je snaha od odrazných podnětů viděné reality směřovat spíše k poetizované představě přírodní scenerie. A třetím specifickým znakem je pak tvarové a prostorové pojetí, převážně zakládané na diagonále, jež sama o sobě rozrušuje jakoukoliv představu statičnosti… K představě nepřetržitého dění zčásti přispívá též vnější podoba obrazů, jež se vyznačují hbitým a kultivovaným rukopisem, místy jen plaše napovídajícím strukturu hmoty, nejinak jako vcelku zdrženlivým koloritem, v jemně nuancovaných odstínech. Malířova představa rovnováhy a kontinuity se tak cele projevuje i v jeho výrazu, v obdobně harmonizovaném a zklidněném vyznívání.
■